Buňky jsou vystaveny různým vnitřním i vnějším tlakům. Mezi vnitřní patří hydrostatický tlak, změny cytoskeletu a činnost molekulárních motorů. Vnější tlaky jsou rozmanité. Od brownovského pohybu částic v roztoku a osmotického tlaku u jednotlivých buněk až po hemodynamické síly působící na cévní epitel nebo zvukové vlny působící na stereocilie vláskových buněk vnitřního ucha. Význam této citlivosti je podtržen řadou lidských chorob, včetně poruch slyšení a stability, srdeční arytmie, hypertenze, glaukomu a epilepsie.

Na molekulové úrovni je mechanický tlak registrován různými membránovými kanály. Už bakterie Escherichia coli obsahuje tři takové kanály, označené MscL, MscS a MscK. MscL obsahuje největší ‚pór? ze všech známýcch kanálů, o průměru 2,5 nm. Ten funguje jako pojistka při náhlém osmotickém šoku, protože umožňuje únik prakticky veškerého vnitrobunečného obsahu do prostředí, aby se předešlo prasknutí buňky. V komplexních prganismech se funkce mechanosensituivních kanálů neomezuje na odpověď na osmotický tlak. Při slyšení a hmatu se mechanický tlak mění na tzv. mechanotransdukci; přeměna mechanické energie na chemický signál ve svém důsledku vede ke vzniku nervového impulzu. V eukaryontních buňkách se vyskytují nejméně tři rodiny kanálů, reagujících na mechanický podnět: TRP-kanály (traansport receptor potential), draselné 2P-kanály (two-pore) a degenerinové kanály. Zdá se, že alespoň 2P-kanály jsou aktivovány pnutím v buněčné membráně, zatímco některé TRP-kanály jsou přímo mechanicky otvírány tahem vlákna z kadherinu, zakotveného ankyrinem v buněčné membráně. Dalo by se očekávat, že u primitivních živočichů, jako je třeba hlístice Caenorhabditis elegans, bude situace s mechanosensitivními kanály jednodušší. Není tomu tak - i tento sotva milimetr dlouhý živočich obsahuje přes sto TRP-kanálů a 2P-kanálů, jakož i množství degenerinů.